O trojí krajině

Krajina, jakou chápe laik je krajinou otevřenou a horizontální. Pro snazší uchopení problematiky architektury uvádím pojem trojí krajiny. Tedy něčeho co nás obklopuje a v němž žijeme. Něco co ale také žije svým vlastním životem, mění se, stárne a nakonec zaniká. Dům jako krajina pak je navršení materiálu majících nějaký byť i skrytý řád. Vytváří linie, horizontály, vertikály, zákoutí, průhledy. Vytváří něco co má svůj charakter, co se nějak projevuje a ovlivňuje okolí a vnitřek. Ovlivňuje také tvory, kteří v této krajině žijí. Může jim dát pocit bezpečí, svobody, tepla… A to vše pak se mění v čase a to světlem v různých dobách dne a roku, drobnými změnami, nahrazováním starého novým.
A tato krajina domu pak velmi těsně navazuje na další dvě krajiny: Vnitřní a vnější. Neboť co s domem, který je vytržený z kontextu, nerespektuje své okolí, nedokáže komunikovat se svým vybavením, je narušen nesmyslnými zásahy v okolí, či v interiéru? Proto je naším cílem tvořit nejen dům samotný, ale řešit také zbylé krajiny, které jej obklopují, či prostupují.
Práce architekta tak nekončí navržením disposice domu a stanovením jeho tvaru. Tupé navršení hmot nikdy nemůže být rovnocennou odpovědí na problematiku architektury. Tvar pozemku, jeho výškové poměry, typ okolní vegetace, orientace, příjezdové cesty, podnebí, to vše ovlivňuje podobu domu stejně jako způsob užívání obyvateli, jejich zvyklosti, preference, věk, záliby. To vše musí architekt vzít, podrobit to množství omezení plynoucích z technických podmínek, norem a předpisů, prozkoumat vazby jednotlivých funkcí a zvolit optimální konstrukce a podobu. Pokud pak postupuje pečlivě a rozumně, dostává nejen dům esteticky zvládnutý, ale i ekonomický. Protože není většího zločinu, než marnotratnost a zpupnost. To se pak projevuje ve stavbě přezdobených a obrovských domů s přemírou nevyužitelných ploch a nezvládnutých detailů.


O architektovi

Představy o architektech jsou různé. Nicméně převládá ta, kde architekt je umělec celé dny vysedávající po kavárnách a večer skicující šílené představy vybuzené lecjakými pochybnými způsoby. Ne že bych někdy nerad podobný život zkusil, ale architekt pracující v naší společnosti je technik s estetickým cítěním a koordinátor. Po zaměstnancích vyžadujeme nejen schopnost cítit určité estetické hodnoty, ale také je zkonstruovat. Vyřešit detaily a návaznosti na okolní konstrukce tak, aby vše fungovalo. Zkoordinovat s požadavky kladenými na tyto konstrukce a nakonec to vše vysvětlit prováděcí firmě, případně dělníkům přímo na místě.

K tomu všemu zpracováváme na každý kousek stavby mnoho variant řešení, diskutujeme o nich, probíráme různé způsoby a možnosti řešení a prověřujeme jejich proveditelnost. Mnohé z věcí necháváme v našem nákladu vyrobit a odzkoušet. Výsledná dokumentace je pak natolik provázaná a jasná, že mnoho stavebních firem se již přiznalo, že podle podobně zpracovaná dokumentace se jim do rukou dostane málokdy. Výsledkem je pak obrovská úspora času a peněz při provádění jednotlivých konstrukcí. Architekt tak stojí jako hlavní koordinátor mezi investorem a stavební firmou a coby spojenec investora, odborník, jehož si najal pro to, aby stavba byla zdárně provedena, dává pozor, aby stavebník za své peníze dostal odpovídající hodnotu v odpovídající kvalitě.